Nebo nad tímto krokem, spočívajícím v přenechání vlastní věci k užití jinému, se kterým je bezpochyby spojena řada pozitiv (ale i negativ), v současné době teprve uvažujete? Než učiníte toto finální rozhodnutí a využijete tak pro vlastnické právo typické vlastnosti - tedy jeho elasticity, je třeba mít na paměti, že v některých případech je „zpáteční cesta“ od nuda proprietas k všeobecnému a nikým nerušenému právnímu panství nad věcí právně komplikovaná a časově poněkud náročná. V předkládaném článku se na této pomyslné „cestě“ zastavím v její půli.
Pro dosažení cíle tohoto článku záměrně pomíjím způsoby, na základě kterých je možné „zneplatnit“ užívací titul třetí osoby k nemovité věci a v úvodu rovnou presumuji, že takováto osoba již řádným právním titulem, který by ji opravňoval k užívání nemovité věci, nedisponuje, a „obývá“ tak dotčené prostory - takové, které slouží k bydlení, proti vůli jejich vlastníka. Za nastíněné situace je bezpochyby legitimní, pokud se vlastník věci domáhá prohlídky svých nemovitých věcí, aby si mohl například učinit přehled o jejich skutečném stavu a zjistil, zda nemůže hrozit třetím osobám jakákoliv škoda, kterou by byl vlastník povinen nahradit z titulu své objektivní od- povědnosti.[1]
V předkládaném článku se tak pokusím nalézt odpověď na otázku, jak může vlastník nemovité věci legálním způsobem dosáhnout toho, aby byl do svých prostor (obydlí třetí osoby) vpuštěn (například za účelem prohlídky), pokud třetí osoba, která užívá bez právního titulu cizí nemovitou věc, odmítá jejímu vlastníkovi poskytnout jakoukoliv součinnost a tuto cizí věc užívá i nadále, a to i proti vůli vlastníka.
Na samotném úvodu musím zdůraznit, že v tomto pojednání se primárně zaměřím na právní možnost vstupu vlastníka do prostor určených k bydlení, tedy do obydlí třetí osoby; tato třetí osoba obývající nemovitou věc (která je současně jejím obydlím) proti vůli jejího vlastníka bude v textu označována jako „neoprávněný uživatel“ či jen „uživatel“. Zbývá dodat, že v níže uvedeném textu presumuji, že tento neoprávněný uživatel právním titulem k užívání nemovité věci disponoval, ale ex post jej pozbyl (tento výklad se tak primárně nevztahuje na osoby, které protiprávně obsadí vybranou nemovitou věc - tedy například na tzv. squattery).
Vymezení obydlí
Aby bylo možné blíže pojednat o možnostech vstupu do obydlí třetí osoby ze strany vlastníka nemovité věci (ve které se předmětné obydlí nachází), je nutné nejprve definovat, co se rozumí pod pojmem obydlí, respektive co lze za obydlí považovat.
Právní institut „obydlí“ je v tuzemském právním řádu vymezen pomocí trestních předpisů jako dům, byt nebo jiná prostora sloužící k bydlení a příslušenství k nim náležející. Je tedy zřejmé, že zákonodárce se v této definici nikterak nedotýká samotného vlastnického práva, které není pro vymezení obydlí rozhodující. Je tedy nepochybné, že fyzická osoba může mít své obydlí v i v takových prostorech, které jí, lakonicky řečeno, nepatří.[2]
Z ústavněprávního hlediska se za obydlí považuje vše, co slouží člověku k bydlení, pro něž mu poskytuje zejména soukromí, ve kterém nemá být rušen, zajišťuje ochranu nejen jeho osoby, ale i jeho osobních věcí. Dále je obydlí vymezeno i jako prostředek k zabezpečení klidu, oddechu, případně jiné nutné životní potřeby. E. Wagnerová ve vztahu k obydlí uvádí o poznání obecnější definici, neboť obydlím rozumí prostorově chápanou životní sféru, kterou si jednotlivec opatřil a současně ji zbavil obecné přístupnosti, bez ohledu na její umístění či vybavenost.[4][3]
Co se týče civilistického pojetí, obecný kodex občanského práva legální definici obydlí neobsahuje; tohoto právního institutu se však zákonodárce dotýká v části II. předmětného právního předpisu, ve které je obsažena materie rodinného práva, a to v souvislosti s rodinnou domácností manželů. Občanský zákoník oproti obydlí však obsahuje výslovnou definici pojmu bydliště. Bylo by však chybou zaměňovat obydlí s bydlištěm konkrétní osoby; byť se tyto dva právní instituty mohou v některých aspektech překrývat, nejedná se o synonyma: „Výraz ,obydlí' je obecným výrazem, kterým se rozumí místo, kde osoba nebo osoby bydlí, které obývají. Bydlištěm' je třeba rozumět místo, kde je jejich adresa, například pro doručování, nejen úředních písemností..“[7][6][5]
Zbývá dodat, že právní institut obydlí neušel pozornosti ani oblasti insolvenčního práva. Právní vymezení obydlí dlužníka je zakotveno v podzákonném právním předpisu; vzhledem k tomu, že tato definice byla vytvořena primárně pro účely insolvenčního řízení, si ji na tomto místě dovolím ponechat stranou.[8]
Jak se z výše uvedeného podává, právních definic či vymezení obydlí existuje celá řada. Mám za to, že pro účely tohoto článku, respektive předkládaného tématu, je však podstatné vymezení obydlí z ústavněprávního hlediska, neboť toto vymezení dotčeného právního institutu je v porovnání s ostatními nejširší; z tohoto důvodu se tak domnívám, že vlastník nemovité věci (ve které je umístěno obydlí třetí osoby) se nejčastěji může dostat právě do kolize s normami ústavního práva.
Z pohledu vlastníka nemovité věci, ve které je umístěno bydliště třetí osoby, pak bude nutné nejprve zkoumat (aby se tento vlastník ve vztahu ke svému vlastnictví nedopustil protiprávního jednání), zda je v této nemovité věci umístěno i obydlí neoprávněného uživatele.
Pokud v tomto článku bude nadále hovořeno o obydlí, je tím chápáno obydlí v nejširším slova smyslu, tedy nejenom nemovitá věc sloužící k bydlení, ale i cokoliv dalšího, co slouží člověku k bydlení (pro něž mu poskytuje soukromí, zajišťuje ochranu jeho osoby, jeho osobních věcí atd.). Je tak zřejmé, že předložená definice obydlí se neomezuje toliko na nemovité věci, což je logické, neboť v některých případech jsou spolu s nemovitou věcí užívány i komponenty s touto věcí přímo související (a právě i na tyto komponenty může v některých případech dopadat ústavněprávní garance ochrany obydlí).[9]
Vstup do obydlí bez souhlasu uživatele
V souladu s výše uvedeným se zaměřím na postup vlastníka, který nebude protiprávní, tedy na metodu lege artis. Jak se právě z uvedeného podává, v tomto článku budu nahlížet na předestřenou problematiku optikou soukromoprávní; tudíž záměrně pominu některé případy, kdy právní řád uděluje orgánům veřejné moci pravomoc vstoupit do obydlí (ať již neoprávněného uživatele, či vlastníka) na základě rozhodnutí sui generis, které vzešlo z moci úřední.[10]
V daném případě se střetávají dvě základní lidská práva, a sice právo vlastnické na straně jedné a právo neoprávněného uživatele na nedotknutelnost ústavně chráněného obydlí na straně druhé.[12][11]
Je nutné zdůraznit, že ústavodárce stanovil pravidlo, podle kterého není dovoleno vstoupit do obydlí bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí. Tato právě parafrázovaná právní norma „jako svoboda chrání toto právo jednotlivce před nechtěným vniknutím veřejné moci do soukromého prostoru jednotlivce“ nepochybně dopadá i do roviny soukromoprávní. Vzájemnou konkurencí těchto dvou práv, která jsou v systematice právě citovaného právního předpisu shodně řazena mezi základní lidská práva a svobody uvedená v jeho hlavě druhé, oddílu prvním, se zabýval například v roce 2005 Nejvyšší soud České republiky, podle jehož rozhodnutí: „možnost zásahu do práva na ochranu nedotknutelnosti obydlí musí být (za splnění určitých podmínek) stanovena přímo v zákoně, a nelze ji tedy nepřímo odvozovat např. z majetkového práva jiného na užívání věci (srov. vztah vlastníka domu a nájemce bytu)“. Jak se z právě uvedeného podává, ochrana obydlí bude mít v zásadě přednost před ochranou vlastnického práva jako takového. Tyto závěry, tedy že uživatel domu, bytu nebo jiné prostory sloužící k bydlení je chráněn i proti vlastníkovi, jsou potvrzovány i rozhodnutími trestních soudů.[16][15][14][13]
Důležitost ochrany obydlí lze ilustrovat i na skutečnosti, že jednání spočívající v neoprávněném vniknutí do obydlí či neoprávněným setrváním v něm je optikou zákona trestným činem, který je zařazen podle druhového objektu do skupiny trestných činů, které zákonodárce považuje za jedny z nejzávažnějších, a to hned za trestnými činy proti životu a zdraví. Právě zmiňovaného trestného činu se tak může dopustit i vlastník nemovité věci, ve které se nachází obydlí třetí osoby, a to i přesto, že mu svědčí vlastnické právo k předmětnému prostoru. Zákonodárce však nikterak nerozlišuje mezi tím, zda je pachatelem zmiňovaného protiprávního činu porušování domovní svobody vlastník nemovité věci, ve které se obydlí nachází, či jakákoliv jiná osoba, která k obydlí poškozeného nemá žádný právně relevantní vztah. Nutno však dodat, že v případě uplatňování prostředků trestního práva je třeba vycházet z užší definice obydlí, která je uvedena ve výkladových ustanoveních kodexu trestního práva; ostatně toto vymezení již bylo uvedeno v předcházející kapitole tohoto článku.[18][17]
Lze tak uzavřít, že vlastník nemovité věci nemůže svévolně a bez souhlasu uživatele nemovité věci vstupovat do jeho obydlí; v opačném případě by takovéto jednání vlastníka mohlo mít trestněprávní konotace. Dle mého názoru je velice podstatný fakt, že právo na nedotknutelnost obydlí svědčí nejenom osobě, která disponuje řádným právním titulem k užívání předmětných prostor, ale i neoprávněnému uživateli, který o takovýto titul přišel.[19]
Pokračování článku naleznete zde.
Článek byl publikován v Komorních listech č. 1/2021.
Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, § 2938.[1]
Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, § 133.[2]
ŠÁMALOVÁ, M. § 133 [Obydlí]. In: ŠÁMAL, P., GŘIVNA, T., HERC- ZEG, J., KRATOCHVÍL, V., PÚRY, F., RIZMAN, S., ŠÁMALOVÁ, M., VÁLKOVÁ, H., VANDUCHOVÁ, M. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1392.[3]
WAGNEROVÁ, E. In: Listina základních práv a svobod: komentář. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012. Komentáře (Wolters Kluwer ČR), čl. 12.[4]
Zákon č. 89/2012 Sb․, občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, § 143 odst. 1 nebo tamtéž § 145 odst. 1.[5]
Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, § 80 odst. 1.[6]
Vláda: Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, č. 89/2012 Dz; k § 143.[7]
Nařízení vlády č. 189/2019 Sb., o způsobu určení hodnoty obydlí, které dlužník není povinen vydat ke zpeněžení, § 1.[8]
Nález Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2221/12.[9]
Například zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, § 40; zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, § 81.[10]
Ústavní zákon č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje LISTINA ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako ústavní zákon Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky, ve znění pozdějšího předpisu. Čl. 11.[11]
Tamtéž, čl. 12 odst. 1.[12]
Tamtéž.[13]
WAGNEROVÁ, E. In: Listina základních práv a svobod: komentář. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012. Komentáře (Wolters Kluwer ČR), čl. 12.[14]
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 863/2004.[15]
Například Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 7. 1994, sp. zn. 7 To 191/94.[16]
Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, § 178 odst. 1.[17]
Tamtéž, § 133.[18]
McCann proti Spojenému království, rozsudek Evropského soudu pro Lidská práva ze dne 13. 5. 2008, stížnost č. 19009/04.[19]
Diskuze k článku ()