Jiné kauzy vztahující se k článku IX Úmluvy a přijetí předběžných opatření jsou rovněž zmíněny, včetně odmítnutí MSD přijmout předběžná opatření v souvislosti s bombardováním FRJ silami NATO po 24. březnu 1999 nebo obvinění Jugoslávie (Srbsko a Černá Hora) ze strany Bosny a Hercegoviny v roce 1993, jurisdikce ICTR nad zločiny genocidia a dalších kauz. Článek ve stručnosti pojednává o historii a definování genocidy, problémech její interpretace a výhrad k Úmluvě nebo o některých nedostatcích definice a trestního postihu. Genocida je autonomním zločinem mezi zločiny proti lidskosti, který ke svému vzniku vyžaduje dva konstitutivní prvky, spočívající na existenci objektivního a zejména subjektivního faktoru (actus reus a mens rea). Genocida je též zločinem podle mezinárodního obyčejového práva a představuje imperativní normy (jus cogens) mezinárodního práva. Tento zločin byl např. zakotven i v Římském statutu Mezinárodního trestního soudu (ICC). Vedle individuální trestní odpovědnosti existuje za spáchání genocidy a jiných mezinárodně protiprávních činů i odpovědnost států.
Úvod
Dne 23. února 2022 oznámil prezident Ruské federace V. Putin zahájení "speciální vojenské operace" na Ukrajině s cílem zabránit "genocidě" ruského obyvatelstva a likvidovat "neonacismus". Dne 24. února 2022 došlo k invazi ruských jednotek na Ukrajinu. Této agresi předcházelo dne 21. února uznání tzv. Doněcké republiky a Luhanské republiky Ruskou federací. Situací se zabývala i Rada bezpečnosti OSN. Podle návrhu rezoluce měla Rada odsoudit agresi a Ruská federace měla úplně a bezpodmínečně stáhnout své vojenské jednotky z území Ukrajiny, jakož i zrušit okamžitě rozhodnutí o uznání obou vyhlášených "republik". Návrh rezoluce získal podporu 11 členů Rady. Rezoluce byla vetována Ruskem. Čína, Indie a Spojené arabské emiráty při hlasování abtentovaly.[1] Situací se následně zabývalo VS OSN, které 2. března[2] přijalo rezoluci vyzývající ke stažení ruských vojsk z území Ukrajiny a odsoudilo porušení její územní celistvosti a nezávislosti. Pro rezoluci hlasovalo 141 zemí, 35 zemí se zdrželo a proti rezoluci hlasovaly pouze Ruská federace, Bělorusko, Eritrea, Sýrie a Severní Korea. Rezoluce RB 2623 byla mimořádně krátká. Omezila se pouze na výzvu ke svolání mimořádného zasedání VS OSN z důvodu nedostatku jednomyslnosti stálých členů RB, který zabránil RB v plnění její základní odpovědnosti při udržování mezinárodního míru a bezpečnosti.
Dne 26. února 2022 podali zástupci Ukrajiny žádost k Mezinárodnímu soudnímu dvoru (MSD) o vydání předběžného opatření proti Ruské federaci (RF) ve sporu ve věci interpretace, aplikace nebo plnění Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia.[3] Ukrajina předložila tuto žádost s jasným vědomím, že RF i Ukrajina jsou stranami této Úmluvy, která označuje genocidium za "zločin podle mezinárodního práva" (a crime under international law), zavazuje smluvní strany zabránit zločinu genocidia a trestat jeho spáchání. Je nepochybné, že smyslem a účelem ukrajinské žádosti bylo přivést ozbrojený konflikt s RF před MSD, neboť jiná mezinárodní soudní jurisdikce pro tento případ dosud neexistuje. Ani Ukrajina ani RF nejsou stranami Římského statutu Mezinárodního trestního soudu (MTS). Kromě toho je RF stálým členem RB OSN s právem veta a zřízení speciálního trestního tribunálu by s jistotou vetovala.
Žádost Ukrajiny k MSD odmítla důvody uváděné prezidentem RF V. Putinem pro podniknutí "special military operation" proti Ukrajině. Patří k nim tvrzení o nutnosti "zastavení genocidy milionů lidí", kteří žijí v Luhanské a Doněcké oblasti Ukrajiny (oblasti označované též jako Donbas). V žádosti je citován výrok prezidenta RF o nutnosti "ochrany lidí, kteří již osm let čelí ponižování a genocidiu páchanému kyjevským režimem".[4]
Ozbrojený konflikt na Ukrajině a ingerence MSD vzhledem ke všem okolnostem znovu vyvolaly otázku, co je předmětem zločinu genocidia a jaké objektivní i subjektivní znaky musí být naplněny pro jeho spáchání. S tím pochopitelně souvisí i otázka interpretace Úmluvy, včetně uplatněných výhrad. Vyskytly se i kritické připomínky nebo i návrhy dodatků k samotné Úmluvě. Důležitým problémem, který se snaží tento článek posoudit, je přístup MSD k řešení předběžných opatření na žádost jednotlivých států. Již existující praxe není přitom zcela jednotná a jednoznačná. Označení určitého destrukčního jednání za zločin genocidia znamená v obecném povědomí klasifikovat tento čin za nejhorší, nejodpornější a nejodpudivější mezinárodní zločin. Obvinění státu z genocidia a označení za "genocidní stát" (genocidial state) ze strany mezinárodního společenství má nepochybně vliv na mezinárodní postavení takového státu a jeho mezinárodní styky. MSD při vědomí závažnosti zločinu genocidia dokonce prohlásil, že jeho zákaz je "závazný pro státy i bez jakéhokoliv smluvního závazku" a "o jeho charakteru jako jus cogens nemůže být pochyb".[5] Klíčovým instrumentem pro právní posouzení zločinů genocidia je nepochybně samotná Úmluva o zabránění a trestání zločinů genocidia, přijatá VS OSN 9. prosince 1948, především jako reakce na hrůzy holocaustu, která vstoupila v platnosti 12. ledna 1951.[6] Preambule Úmluvy připomíná rezoluci VS OSN č. 96/I z 11. prosince 1946, která prohlásila genocidium za "zločin podle mezinárodního práva".
Dříve než přejdeme k rozboru ozbrojeného konfliktu a problému genocidia na Ukrajině, chtěli bychom provést alespoň částečnou právní analýzu pojmu a obsahu zločinu "genocidia" (viz český překlad Úmluvy) či "genocidy" (běžně používaný ekvivalent). Nemůže být pochyb o tom, že obvinění z genocidy má často i silný politický nebo ideologický podtext. Bohužel v mezinárodním životě dochází často k rutinnímu obvinění protivníka z genocidy z úst vojenských a politických představitelů. Proto se občas oprávněně setkáváme s varováním odborníků na mezinárodní právo a jejich výzvami k "opatrnosti" při používání výrazu "genocida". Poukazuje se např. na nerozlišující a rozšiřující použití tohoto pojmu, který má pak za následek ztrátu jeho normativní a evokativní síly.[7]
Výrazný politický akcent měl např. tzv. Russelův tribunál v letech 1966-1967, který jednoznačně označil USA za pachatele genocidy ve Vietnamu. Tento tribunál označený též jako Tribunál pro válečné zločiny nebo též Russel-Sartre Tribunal byl organizován nositelem Nobelovy ceny míru britským filozofem Bernandem Russelem a francouzským filozofem Jean-Paul Sartrem.[8] Markantním příkladem pak může být v našem případě i obvinění Ukrajiny z páchání zločinu genocidia na ruském obyvatelstvu na Ukrajině v prezentaci prezidenta RF.[9]
Někdy je poměrně obtížné prokázat, zda konkrétní činy naplňují skutkovou podstatu genocidia. Snahy o přesnější vymezení předmětu tohoto zločinu však existují. Přispěly k tomu četné výhrady signatářů, jakož i dlouhodobé váhání států s ratifikací nebo přistoupením k Úmluvě, včetně velmocí. O určité komplikovanosti pojetí genocidy svědčí mimo jiné např. i přístup amerického prezidenta Joea Bidena. Prezident nejprve označil ukrutnosti na Ukrajině za genocidu, později však svůj výrok korigoval, že rozhodnutí, zda jde o genocidu, "přenecháme právníkům".[10]
Historie zločinu genocidia
Pojem "genocidia" vznikl v roce 1944 spojením řeckého slova "genos" ve smyslu "klan" či "rodina" a latinského výrazu "occidio" ve významu "úplné zničení" či "vyhlazení". Jako autor pojmu "genocide" je uváděn polský právník R. Lemkin (1900-1960), který již v roce 1933 vyzýval ke svolání mezinárodní konference k přijetí úmluvy "zakazující masové popravy". Návrh na uznání exterminace rasových, náboženských nebo sociálních skupin jako "zločinu proti právu národů" (Delictum ius gentium) byl předložen na Páté mezinárodní konferenci o unifikaci trestního práva v Madridu v roce 1933.[11] V roce 1945 Mezinárodní vojenský tribunál (MVT) v Norimberku vymezil vedle zločinů válečných i zločiny proti lidskosti, pokud byly spáchány ve spojitosti se zločiny proti míru nebo zločiny válečnými. MVT v Norimberku soudil i "pronásledování" (persecution) Židů a politiku jejich "exterminace". Čl. 6(c) Statutu MVT výslovně zmiňoval i pronásledování z "politických, rasových nebo náboženských důvodů", což naplňuje nepochybně objektivní a vzhledem k okolnostem i subjektivní stránku genocidia.[12]
Mezi případy genocidia od počátku minulého století jsou např. uváděny: nacistický holocaust v Evropě; německý masakr národů Herero a Namo v německé jihozápadní Africe (koloniální válka 1904-1908); masakr Arménů ze strany Otomanské říše (1915-1916); ukrajinský pogrom Židů (1919); masakr kmene Huto kmenem Tutsi v Burundi (1965 a 1972); paraguayský masakr indiánů Aché (též Quayki) před rokem 1974; masakr spáchaný Rudými Khméry v Kambodži (1975-1978); zabíjení nemuslimské náboženské komunity Báhá'i (druhé největší náboženství v Iránu).[13] Předchozí zpravodaj N. R. Ruhaskyanski v první verzi své zprávy zařadil mezi historické případy genocidy genocidiem Arménů. V druhé verzi však pod tlakem Turecka tuto zmínku vypustil s tím, že zatímco holocaust je obecně jako genocida uznáván, v případě arménské genocidy tomu tak není. Vypuštění tohoto případu podpořil pouze jeden člen subkomise. Jiný člen naopak kritizoval, že zpráva nezahrnula genocidu Palestinců (genocide of Palestinians).[14]
Historie genocidy ve smyslu záměrné destrukce určitých lidských skupin, bez ohledu na její pojmenování, je mnohem staršího data. Před první světovou válkou jsou genocidní projevy politiky spojovány s expanzí evropských koloniálních mocností v Africe, Asii, Americe i Austrálii. Sám R. Lemkin se genocidou zabýval nejen v případu holocaustu Židů, nýbrž právě i v souvislosti s koloniální politikou vůči původnímu obyvatelstvu a zabíráním jeho území. Podle Lemkina má "koloniální genocida" dvě fáze: první spočívá v destrukci nacionálního charakteru potlačované skupiny, druhá pak ve vnucení způsobu života kolonizátorů.[15] V poměrně rozsáhlé literatuře se setkáváme s pojmy "kulturní genocida", "koloniální genocida", "genocida původního obyvatelstva" (genocide of indigenous or native people). Kulturní genocida je někdy nazývána i etnicidou. Sám Lemkin nazýval kolonialismus "vnitřně" (intrinsically) genocidním.[16]
Za klasický případ genocidia se běžně označuje násilná politika osmanské říše, zaměřená na exterminaci Arménů. Poukazuje se však na to, že tato politika směřovala i vůči Asyřanům, Aramejcům a Řekům, jakož i vůči méně známým etnickým skupinám v letech 1913 až 1923. Jedná se o období po turecké revoluci v roce 1908, faktický kolaps osmanské říše (1918) až po vznik Turecké republiky v roce 1923. Cílem tureckých snah bylo vytvoření moderního tureckého muslimského národního státu, který by nahradil multietnický a multireligiózní osmanskou říši. Toto období bylo na jedné straně poznamenáno formováním tureckého národního vědomí a na straně druhé, bohužel, masivním útlakem a ničením křesťanského obyvatelstva. Zločiny osmanské říše představují masovost vyhlazování vlastního obyvatelstva.[17]
Řekové se dovolávají genocidy řeckého obyvatelstva na základě systematického vyvražďování před první světovou válkou a po ní (1914-1922). Tato exterminace je kladena za vinu dvěma nástupnickým vládám (successive governments) osmanské říše, a sice Výboru jednoty a pokroku a poněkud překvapivě i straně Turecké nacionální hnutí zakladatele moderního tureckého státu Mustafy Kemala Atatürka. Genocida podle Řeků zahrnovala masakr, nucené deportace, pochody smrti, bojkot, znásilňování, nucenou konverzi k islámu, popravy, ničení křesťanských kulturních, historických a náboženských památek. Podle různých pramenů se uvádí až jeden milion obětí. Údajně již i za vlády Atatürka (1923) došlo k vypálení kosmopolitního města Smyrna (dnes Izmir) a vyhnání zbytku Řeků z Turecka.[18]
Řada evropských a dalších zemí po více než 100 letech odsoudila genocidium Arménů. Dne 24. dubna 2021 např. prezident USA prohlásil, že masové zabíjení a deportace odhadem jednoho a půl milionu Arménů v Turecku v roce 1915 představuje genocidium.[19] Generace Arménů si každoročně připomínají tuto událost jako "Armenian Genocide Remembrance Day". Pojem "genocida" se na počátku dvacátého století ještě nepoužíval. Je zřejmé, že odsouzení hrůz páchaných na Arménech po uplynutí jednoho století má především morální aspekt s dopadem na historii a mezinárodní reputaci Turecka, zejména v oblasti lidských práv. Nelze ani přehlédnout dopady těchto zločinů na život arménského národa. Reakce Turecka na tato uznání genocidy byla vždy velmi negativní z politických i právních důvodů. Otázka možných reparací nebo alespoň přiznání genocidy ze strany Turecka zůstává zatím nereálná.
Zahraniční výbor české Poslanecké sněmovny odsoudil relativizování a popírání genocidy Arménů v osmanské říši ve svém Usnesení č. 76 dne 14. 4. 2015. Do roku 2022 uznalo arménskou genocidu více než třicet států.[20]
Článek byl publikován v časopise Právník č. 3/2023. Pokračování je dostupné zde.
[1] O svolání mimořádného zasedání RB požádaly 22. února 2022 Ukrajina, USA, VB, Irsko, Mexiko a další vlády. RB přijala rez. 2623 jako Doc.S/RES/2623 (2022): Calls Emergency special session of the General Assembly on Ukraine Crisis.
[2] Doc. A/RES/ES-11/1, 2 March 2022.
[3] Request for the Indication of Provisional Measures Submitted by Ukraine. In: icj-ij.org [online]. [cit. 2022-09-20]. Dostupné z: https://www.icj-ij.org/public/files/case-related/182/182-20220227-WRI-01-00-EN.pdf.
[4] Ibidem, s. 1; K projevu prezidenta Putina viz Address by the President of the Russian Federation of 24 February 2022. In: en.kremlin.ru [online]. 24. 2. 2022 [cit. 2022-09-20]. Dostupné z: http://en.kremlin.ru/events/president/transcripts/ statements/67843.
[5] ICJ Reports 1951, Reservation to the Genocide Convention, s. 23.
[6] UNGA Res.260A (III). Text Úmluvy viz UNTS, Vol. 78, s. 278. Český text viz Vyhláška 32/1955 Sb., též MRÁZEK, J. Dokumenty ke studiu mezinárodního práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2005, s. 172.
[7] Srov.: "There are, then, good reasons for case in the application of the label 'genocide' in respect to a country activities." KOSKENNIEMI, M. Evil Intentions or Vicious Acts? What is prima facie evidence of genocide? In: TUPAMÄKI, M. (ed.). Liber Amicorum Bengt Broms. Helsinki: Finnish Branch of the International Law Association, 1999, s. 183.
[8] KREVER, T. Remembering the Russell Tribunal. London Review of International Law. 2017, Vol. 5, Iss. 3, s. 483-492. ZUNINO, M. Russel Tribunal. In: Max Planck Encyclopedia of International Law. 2022. Existoval i Russelův tribunál pro genocidu a válečné zločiny v Kašmíru, který zasedal ve dnech 17.-19. prosince 2021 v Sarajevu (Bosna a Hercegovina). Též je možné zmínit Russelův tribunál pro Palestinu, který se zabýval zločiny apartheidu v r. 2012.
[9] Prezident V. Putin označil situaci na Donbasu ve svém vystoupení dne 21. února 2022 jako "horror and genocide, which almost 4 milion people are facing". Address by the President of the Russian Federation of 21 February 2022. In: en.kremlin.ru [online]. 21. 2. 2022 [cit. 2022-09-20], Dostupné z: http://en.kremlin.ru/events/president/transcripts/ statements/67843.
[10] LIPTAK, K. J. Biden calls atrocities in Ukraine a "genocide for the first time". In: CNN politics [online]. 12. 4. 2022 [cit. 2022-09-20]. Dostupné z: https://edition.cnn.com/2022/04/12/politics/biden-iowa-genocide/index.html. Později však uvedl: "We'll let the lawyers decide, internationally whether or not it qualifies [...]."
[11] OSMANCZYK, E. J. Genocide. In: MANGO, A. - OSMANCZYK, J. E. (eds). Encyclopaedia of the United Nations and International Agreements. Vol. 2. London: Routledge, 2003, s. 789-792. LEMKIN, R. Genocide: A New International Crime. RIDP. 1946, Vol. 17, s. 360-370.
[12] Viz Judgement of the International military tribunal for the trial of German major war criminals (with the dissenting opinion of the Soviet member) Nuremberg, 30th September and 1st October 1946. London: His Majesty's Stationery Office, s. 62, 64.
[13] Tento výčet přednesl na zasedání dřívějšího Podvýboru OSN pro diskriminaci a menšiny v Ženevě v srpnu 1985 zpravodaj B. Whitaker z VB. Řada členů podvýboru s tímto širším výčtem nesouhlasila; viz SWEENEY, J. - OLIVER, C. T. - LEECH, N. E. (eds). The International Legal System. New York: The Foundation Press, 1988, s. 625. Zprávu B. WHITEKERA viz Doc. R/CN.4/Sub/2/1985/6, 2 July 1985.
[14] Doc. E/CN.4/Sub.2/416, 4 July 1979.
[15] Srov.: "Genocide has two phases: one, destruction of the national pattern of the oppressed group: the other the imposition of the national pattern of the oppressor." LEMKIN, R. Axis Rule in Occupied Europe. Washington, DC: Carnegie Council, 1944, s. 79. Citováno v McDONNELL, M. A. - MOSES, A. D. R. Lemkin as historian of genocide on the Americas. Journal of Genocide Research. 2005, Vol. 7, No. 4, s. 501.
[16] The Encyclopedia of World Problems and Human Potential. UIA. Dostupné z: http://encyclopedia.uia.org.problems.
[17] MEICHANETSIDIS, V. Th. The Genocide of Greeks of the Ottoman Empire, 1913-1923. A Comprehensive Overview Genocide Studies International. 2015, Vol. 9, No. 1, s. 104-173.
[18] Greek Genocide Resource Venter, Hellenic News 2020. Viz též MEICHANETSIDIS, V. Th. The Genocide of Greeks of the Ottoman Empire, 1913-1923, s. 173.
[19] Viz blíže: Why Biden's Recognition of the Armenian Genocide is Significant? Biden recognises Armenian genocide. In: thenationalnews.com [online]. 25. 4. 2021 [cit. 2022-09-20]. Dostupné z: https://www.thenationalnews.com; Biden remembers Armenian genocide with seeming nod to Ukraine. Srov.: "On April 24, 1915, Ottoman authorities began persecuting Armenians by arresting and then deporting community leaders in Constantinople. The Persecution continued through 1917 and didn't fully end until the demise of the once - mighty Ottoman Empire at the end of World War." Prezident Biden uvedl, že 1,5 milionu Arménů bylo systematicky zavražděno. Dostupné z: https://www.thenationalnews.com.
[20] Země, které uznaly arménskou genocidu: Argentina, Rakousko, Belgie, Bolívie, Brazílie, Kanada, Chile, Kypr, České republika, Dánsko, Francie, Německo, Řecko, Itálie, Litva, Lotyšsko, Libanon, Lucembursko, Nizozemsko, Paraguay, Polsko, Portugalsko, Rusko, Slovensko, Švédské, Švýcarsko, Sýrie, Vatikán, Venezuela, USA, Uruguay.
Diskuze k článku ()