Judikatorní odklony a legitimní očekávání účastníků řízení

Příspěvek zkoumá otázku určení obecného pravidla časové působnosti tzv. judikatorních odklonů. Tedy temporalitu rozhodnutí vrcholného soudu, který dospěje k odlišnému než dosud uplatněnému a konstantnímu výkladu práva.

VG
Asistent katedry teorie práva a právních učení PF UK
soud nejvyšší soud polsko
Foto: Fotolia

Článek analyzuje silné a slabé stránky doktrinárních přístupů k řešení temporálních dopadů pravé změny judikatury, stejně jako zohledňuje soudní praxi zejména Ústavního soudu. Taktéž jsou na následujících řádcích naznačeny nejvýznamnější výjimky z převážně užívaného pravidla - tzv. incidentní retrospektivity - a pozornost je věnována i kritériím pro odlišení jednotlivých variant řešení časových účinků odklonu. Článek kriticky analyzuje dosud postulovaná pravidla na pozadí míry legitimity očekávání obdobného řešení právního případu (potenciálními) účastníky soudních řízení. Autor si klade otázku zobecnitelnosti získaných poznatků pro precizaci pravidel dosud užívaných při řešení konfliktů vznikajících při judikatorním "zvratu". V závěru autor poukazuje na způsob naložení se slabšími stránkami dosud preferovaných variant a nabízí částečně odlišná řešení, která ve větší míře zohledňují legitimní očekávání stran procesu tak, aby časové účinky případného judikatorního odklonu nebyly v individuálních případech nepřiměřené.

Úvod 

Smyslem článku je zkoumání určení pravidla časové působnosti judikatorních odklonů. Domnívám se, že doktrínou dovozené a zatím nejvíce přijímané řešení temporálních účinků změny konstantního právního názoru soudu zaslouží bližší upřesnění, zejména co do způsobu a četnosti jeho použití. Pro přehlednost hned v úvodu vymezuji základní varianty řešení odklonu, jejichž aspekty a použití tento článek zkoumá.

V jednotlivých řešeních časových účinků odklonu vycházím z u nás nejrozpracovanější koncepce z pera Zdeňka Kühna, zejména podle druhého vydání Judikatury a právní argumentace.[1] Základní způsoby určení časových účinků odklonu jsou podle Zdeňka Kühna čtyři: 1) incidentní retrospektivita, 2) omezená retrospektivita, 3) omezená čistá prospektivita anebo 4) čistá prospektivita.[2]

Podle primárního pravidla pro určení časové působnosti judikatorního "přelomu" - tzv. "incidentní retrospektivity - se nová soudcovská norma použije ve všech probíhajících řízeních, případně i na žaloby podané po jejím vynesení".[3] Je zřejmé, že očekávání účastníků řízení a obecně jednotlivců, jako důsledky právní jistoty, mohou být různými způsoby ovlivněny (případně zasaženy) odlišnými způsoby řešení judikatorního "zvratu". Je otázkou, do jaké míry lze uvedené pravidlo určení mezí (časové) působnosti odklonu považovat za skutečně nejvhodnější, případně jak významné jsou výjimky z něj a jak s ním má být nejlépe nakládáno. Obecně není zcela vyřešeno a je otázkou, do jaké míry to lze určit, na jaké situace má dopadat výše uvedené pravidlo incidentně retrospektivního působení judikatorního odklonu. Proto též zkoumám, jak s tímto pravidlem současná praxe zachází a zda jej používá odůvodněně a nikoli mechanicky.

Předesílám, že podle jednoho ze závěrů tohoto článku, může být v některých, a to nikoli zcela ojedinělých případech správnější a spravedlivější upřednostnit tzv. omezeně retrospektivní řešení, které představuje druhou variantu řešení temporality odklonu. Podle tohoto pravidla se nová interpretace právního předpisu uplatní za prvé na kauzu, která dala vzniknout nové soudcovské normě, za druhé na právní vztahy vzniklé po dni vyhlášení nového precedentu, za třetí na ty starší případy, v nichž byla nejpozději v den vydání "odkloněného" rozhodnutí podána žaloba.[4] "Včasným" podáním žaloby má podle této koncepce žalobce prokázat již před odklonem trvající důvěru ve správnost nově nastoleného výkladu. Starším případem mám na mysli situaci, v níž rozhodné skutečnosti nastaly před vydáním odkloněného rozhodnutí (změněným soudním výkladem práva). Budoucím případem je pak logicky kauza, v níž se dané skutečnosti odehrály po odklonu.

Rozdíl mezi incidentní a omezenou retrospektivitou tudíž spočívá v tom, že u omezeně retrospektivního řešení se nový precedent nepoužije na kauzy, v nichž rozhodné skutečnosti vznikly před odklonem, ale žaloba byla podána až po něm. Kritériem dělení jednotlivých variant je zjednodušeně řečeno otázka, na jaké případy se vztahují. Tyto případy obecně dělím na minulé a budoucí (viz výše) podle naplnění rozhodných skutečností s tím, že mezi incidentní a omezenou retrospektivitou představuje odlišnost ještě okamžik podání žaloby. Právě hledisko podání žaloby (před nebo po odklonu) omezuje retrospektivní působení odklonu tehdy, nemá-li být použit na z minulých vztahů vzniklé případy, o nichž byla řízení zahájena až po odklonu. Pochopitelně zahrnuje omezená retrospektivita použití na právní skutečnosti vzniklé po dni odklonu. Kritérium odlišení alternativ časové působnosti odklonu v podobě okamžiku zahájení řízení tak nastupuje až sekundárně tehdy, má-li být retrospektivní působení odklonu omezeno (k tomu též níže). 

Omezená retrospektivita na rozdíl od incidentní retrospektivity favorizuje případy, v nichž včasným podáním žaloby žalobce prokázal důvěru ve správnost nově nastoleného výkladu. U omezené retrospektivity se má za to, že ten, kdo žalobu spočívající v minulých skutečnostech nepodal před odklonem, nebyl v důvěře v nový výklad práva, pročež není nutné mu poskytovat ochranu, a to pro absenci legitimního očekávání. Toto je základní a významný rozdíl mezi incidentní a omezenou retrospektivitou, který je vhodné mít na paměti a z nějž budu při dalších úvahách vycházet. 

Dále je omezená retrospektivita odůvodňována tím, že není důvodu jednostranně opomíjet ochranu důvěry těch, kteří rozhodné normě rozumějí od počátku správně.[5] K tomu však lze dodat, že nový výklad je leckdy do jisté míry založen na "fikci" jeho správnosti jako lepšího než původního řešení, což odůvodňuje důležitost neustrnutí judikatury. Je proto otázkou, v jakém rozsahu má být chráněna důvěra ve správnost starého vs. nového výkladu, může-li být i opravdová "správnost" nového výkladového řešení někdy diskutabilní. Stále se však pohybuje v mezích tzv. omezené retrospektivity, která představuje sekundární pravidlo řešení temporálních dopadů odklonu.

Uvedená dvě řešení časové kolize judikatorního odklonu - incidentní a omezenou retrospektivitu - doplňuje Zdeněk Kühn o dvě méně častá řešení, a to tzv. omezenou čistou prospektivitu, kterou budu dále nazývat jen omezená prospektivita, a čistou prospektivitu. 

V rámci omezené prospektivity se nový právní názor použije na budoucí kauzy a na kauzu, v níž na rozdíl od předchozí praxe soud dospěl k odlišnému právnímu názoru.[6] Jedinou kauzou, založenou na minulých skutečnostech, na niž by se nový výklad vztahoval, by tak bylo samo řízení, které dalo vzniknout novému právnímu názoru.

Poslední a spíše krajní variantou je zmíněná čistá prospektivita, u níž by se nový výklad práva vztahoval bezvýjimečně jen na skutečnosti vzniklé po vydání nového rozhodnutí.[7]

Pro přehlednost a vypovídající hodnotu další analýzy se zaměřím především na incidentní a omezenou retrospektivitu. Zcela ponechám stranou čistou prospektivitu, jejíž použití považuji za výjimečné, případně vlastní spíše (formálně) precedenčním systémům.[8]

Pojem a význam odklonu

Judikatorním odklonem se obecně rozumí soudem učiněná změna dříve zaujatého výkladu právního předpisu.[9] V podmínkách České republiky jde o změnu provedenou velkým senátem Nejvyššího soudu či rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu, případně se jím rozumí proměna rozhodovací praxe obecných soudů v důsledku judikatury Ústavního soudu nebo změna této judikatury jeho plénem.[10] 

Odchýlit se od své i celkově ustálené judikatury sice může jakýkoli soud, nicméně taková odchylka bude v praxi aprobována nebo zrušena soudy vyšších stupňů, a nakonec bude o jejím řešení rozhodnuto soudem vrcholným (budou-li uplatněny opravné prostředky, potažmo ústavní stížnost). Proto u nás o odklonu samotném, v jistém užším, ale nejvýznamnějším smyslu, hovoříme až po rozhodnutí daného případu jedním ze tří nejvyšších soudních těles, kterýžto výklad může být pro nižší soudy v obdobných věcech "fakticky závazný".[11] Pro upřesnění (a zohlednění zejména přípustnosti opravných prostředků) budu dále považovat za odklon změnu praxe vrcholných soudů opět vrcholným soudem (tj. nikoli situaci konfliktu výkladů práva nižšími a vyššími soudy ani ojedinělé rozhodnutí vrcholného soudu, které není následováno a zpětně je hodnoceno jako excesivní).

Z právě uvedeného vyplývá několik definičních znaků judikatorního odklonu. Za prvé hovoříme o diskontinuitě výkladu práva, respektive právního předpisu. V potaz tedy nejsou brány individuální skutkové okolnosti, nýbrž se zabýváme pouze právní otázkou aplikace práva. Stejně tak nejsou podstatné hodnotové či principiální kolize východisek odlišných právních výkladů.[12] Jde o rozpor veskrze normativní, jenž předurčuje výsledné rozhodnutí.[13] Proto dále uvažuji o odklonu v tom smyslu, že mění pro věc rozhodný výklad práva; tj. takový, na němž rozhodnutí závisí (nikoli týkající se např. nesporných nebo nerozhodných právních náhledů stran).

Za druhé je odklon prováděn k tomu na základě zákona oprávněnou "entitou" - tělesem uvnitř některého ze tří vrcholných českých soudů (velkým či rozšířeným senátem, potažmo plénem), což zasazuje tuto kvalifikovanou proceduru do nutného institucionálního rámce.[14] Z toho také vyplývá, že odchýlení se od předchozího způsobu výkladu musí předcházet určitou dobu trvající odlišná praxe soudů.

Význam a soustředění se na změnu výkladu předpisu vrcholným soudem plyne mimo jiné z dnes už obecně přijímaného pojetí judikatury jako pramene práva v materiálním smyslu.[15] Stran povahy judikatury je zřejmé, že rozhodnutí zejména vrcholných soudů významem leckdy překračují jednotlivé kauzy a mají kvazi precedenční účinky.[16] Podkladem dalších úvah je proto tzv. diskursivní (někdy též "subsidiární"[17] - na rozdíl od precedentu podmíněná [18]) závaznost judikatury, jíž Zdeněk Kühn nazývá polohu mezi precedentní závazností a normativní irelevancí.[19] Její podstata spočívá v možnosti soudce odchýlit se od předchozího rozhodnutí v obdobné věci, avšak pouze s přesvědčivou argumentací (tj. v podstatě v intencích § 13 o. z.). Při nerespektování judikatury tíží soudce povinnost rozhodnout o naložení s precedentem a vysvětlit důvody případného odklonu;[20] s potenciálním rizikem, že vyšší soud nepřesvědčí.[21]

Článek byl publikován v časopise Právník, č. 4, 2021. Pokračování článku dostupné zde.


*) JUDr. Viktor Gazda. Asistent katedry teorie práva a právních učení Právnické fakulty Univerzity Karlovy. E-mail: gazda@prf.cuni.cz. Tento článek vznikl s podporou projektu GAČR reg. č. 19-10723S Co současné právo sjednocuje a co jej fragmentarizuje z pohledu právní teorie a soudní praxe? Za cenné připomínky autor děkuje doc. Pavlu Ondřejkovi, doc. Janu Wintrovi a anonymním recenzentům tohoto článku. Za poskytnutí jednoho nedohledatelného textu patří poděkování doc. Vojtěchu Šimíčkovi.

[1] BOBEK, M. - KÜHN, Z. a kol. Judikatura a právní argumentace. 2. vydání. Praha: Auditorium, 2013.

[2] Viz též KÜHN, Z. Prospektivní a retrospektivní působení judikatorních změn. Právní rozhledy. 2011, č. 6, s. 192 an.

[3] KÜHN, Z. Časová působnost judikatury. In: BOBEK, M. - KÜHN, Z. a kol. Judikatura a právní argumentace, s. 149. Jako primární vnímají toto pravidlo kromě právních teoretiků, v čele s profesorem Kühnem, i Ústavní soud a Nejvyšší soud - viz nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 1955/15, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 199/2012.

[4] KÜHN, Z. Časová působnost judikatury, s. 153.

[5] Ibidem.

[6] Ibidem, s. 152.

[7] Ibidem. Podle této koncepce by se tedy nový právní názor nepoužil ani na již zahájená řízení, opíral-li by se žalobní nárok o skutečnosti vzniklé před novým rozhodnutím.

[8] U nás recentně vyjma stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. Pl. ÚS-st. 31/10; blíže viz KÜHN, Z. Časová působnost judikatury, s. 152-153.

[9] Ibidem, s. 148; SUMMERS, R. S. - ENG, S. Departures from Precedent. In: SUMMERS, R. S. - MacCORMICK, N. (eds). Interpreting Precedents: A Comparative Study. Aldershot: Ashgate, 1997, s. 525. Podobné prameny používám v přiléhavých částech s vědomím odlišností systému kontinentální Evropy a common law.

[10] KÜHN, Z. Časová působnost judikatury, s. 148.

[11] Viz ŠIMÍČEK, V. Předvídatelnost soudních rozhodnutí. Jurisprudence, vynutitelnost práva a právní praxe. 2004, č. 5, s. 7.

[12] KÜHN, Z. Konzistence judikatury jako problém právní kultury. In: KYSELA, J. (ed.). Zákon o Ústavním soudu po třinácti letech. Praha: Eurolex Bohemia, 2006, s. 106 an.

[13] KÜHN, Z. O velkých senátech a judikatorních odklonech vysokých soudů. Právní rozhledy. 2013, č. 2, s. 41.

[14] GERLOCH, A. - TRYZNA, J. Úvaha nad principem legitimního očekávání obdobného posouzení právního případu. Soudce. 2014, č. 4, s. 15.

[15] Takto soudcovské právo vnímá i Evropský soud pro lidská práva - viz KOSAŘ, D. In: KMEC, J. - KOSAŘ, D. - KRATOCHVÍL, J. - BOBEK, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 106.

[16] Viz GERLOCH, A. - TRYZNA, J. Několik úvah nad rolí nejvyšších soudů v podmínkách demokratického právního státu. In: ŠIMÍČEK, V. (ed.). Role nejvyšších soudů v evropských ústavních systémech - čas pro změnu? Brno: Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity, 2007, s. 92-93.

[17] MELZER, F. - TÉGL, P. § 13. In: MELZER, F. - TÉGL, P. a kol. Občanský zákoník: velký komentář. Svazek 1. § 1-110. Praha: Leges, 2014, s. 235; v Rakousku obdobně viz BYDLINSKI, F. Juristische Methodenlehre und Rechtsbegriff. 2. vydání. Wien: Springer, 1991, s. 514.

[18] BERAN, K. Zásada "stare decisis" podle § 13 obč. zák. In: ŽÁK KRZYŽANKOVÁ, K. - KÜHN, Z. - BERAN, K. - MARŠÁ- LEK, P. - WINTR, J. - ONDŘEJEK, P. - TRYZNA, J. (eds). Právo jako multidimenzionální fenomén: pocta Aleši Gerlochovi k 65. narozeninám. Plzeň: Aleš Čeněk, 2020, s. 538.

[19] KÜHN, Z. Role judikatury v českém právu. In: BOBEK, M. - KÜHN, Z. Judikatura a právní argumentace, s. 113.

[20] DUXBURY, N. The Nature and Authority of Precedent. Cambridge: Cambridge University Press, 2008, s. 113.

[21] WINTR, J. Místo závaznosti judikatury v systému metodologie interpretace kontinentálního práva. In: ŠÁMAL, P. - RAIMONDI, G. - LENAERTS, K. a kol. Závaznost soudních rozhodnutí - vnitrostátní a mezinárodní náhledy. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2018, s. 90.

Hodnocení článku
100%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články