Od listopadu loňského roku je činná nová Pracovní skupina k revizi spotřebitelského práva ČR, která vznikla při Ministerstvu průmyslu a obchodu. Na potřebě revize právní úpravy ochrany spotřebitele se odborná veřejnost vzácně víceméně shoduje. V čem tkví hlavní problémy současné legislativní podoby ochrany spotřebitele?
dTest v pracovní skupině zastupuje kolega Lukáš Zelený. Zatím se zdá, že záměrem je vytvořit jakýsi spotřebitelský kodex. Hovoří se o vytržení soukromoprávní ochrany spotřebitele z občanského zákoníku a vytvoření komplexního zákona, ve kterém by byla obsažena veškerá jak soukromoprávní, tak veřejnoprávní materie ochrany spotřebitele. Takový záměr se nám nelíbí, ale jednání jsou na začátku.
V hmotněprávní úpravě se stále potýkáme s některými výkladovými problémy občanského zákoníku, zejména kolem odpovědnosti za vady z kupní smlouvy. Stejně jako ve všech ostatních odvětvích nám chybí judikatura. Na většinu věcí lze mít nějaký názor, vést tím směrem naše čtenáře, ale nejasnosti v základních institutech spotřebitelského práva, tedy v záležitostech každodenního života, rozhodně nebudí důvěru v právo celkově.
Za největší problém nepovažuji ani tak samotnou právní úpravu, jako spíše neznalost základních práv a postupů spotřebiteli a související neschopnost řešit i základní situace, stejně jako nedůvěru v možnosti vymožení změny. Své v tom hraje i nedůvěra v dozorové orgány.
To se v dTestu snažíme změnit primárně, ať už prostřednictvím článků, tiskových kampaní, bezplatného poradenství nebo přednášek.
Tím však zřejmě výčet obtíží nekončí. Často se v takových situacích poukazuje i na nadměrné aktivity zákonodárce, které škodí právní jistotě adresátů právních norem. Je to i případ spotřebitelského práva?
Právo ochrany spotřebitele bohužel často podléhá lobby zájmových skupin, ať jsou to finanční instituce či operátoři sítí elektronických komunikací. Spotřebitelskému právu škodí časté změny i v oblastech, které to nepotřebují. Jako příklad z poslední doby mě napadá pojištění proti úpadku cestovních kanceláří – po léta se řešilo, za co všechno odpovídá pojišťovna. Jakmile se věc judikatorně vyřešila ve prospěch spotřebitelů, přišla legislativní změna, smršť lobbistů a nová úprava měnící pravidla ve prospěch pojišťoven.
Většina změn se stejně do praxe promítá poměrně pomalu a těžkopádně. Obchodníci sice změní formálně podmínky, praxe zůstává stejná a spotřebitelé si často neuvědomí, že to „má fungovat jinak“.
Revizi prý zaslouží zejména oblast procesně právní, neboť spotřebitel se reálně svých práv ne vždy domůže, a na jejich realizaci mnohdy rezignuje. Nebyla vedena snahou tento stav napravit od února účinná novela zákona o ochraně spotřebitele?
Můžeme mít sebelepší hmotněprávní úpravu, ale pokud ji nelze reálně vymoci, je k ničemu. U spotřebitelských sporů, které se nejčastěji pohybují v řádu stovek či tisíců korun to platí mnohonásobně. Ignorovat spotřebitelská práva není výjimečná praxe v řadě obchodů.
Můj názor na novelu zákona o ochraně spotřebitele berte jako osobní, nechci, aby byl připisován dTestu. Spíše než jako snahu spotřebiteli pomoci to vnímám jako odškrtnutí pomyslné „fajfky“ u dalšího evropského předpisu, který musel být transponován.
V dTestu podobný systém mimosoudního řešení sporů provozujeme na serveru www.vasestiznosti.cz a má celkem úspěch. V návrhu, který sněmovna projednávala, byly spotřebitelské organizace z mimosoudního řešení sporů vyloučeny kvůli údajné „zaujatosti“. Zpět do hry jsme se dostali díky pozměňovacím návrhům a v současnosti se připravujeme k tomu, abychom požádali o pověření k mimosoudním řešením.
Osobně jsem velkým příznivcem specializovaných institucí pro řešení spotřebitelských sporů. Finanční arbitr funguje, Český telekomunikační úřad se ve sporech s operátory staví na stranu spotřebitelů, pro Energetický regulační úřad vzniká nová agenda, se kterou si, věřím, odborně poradí. Mírně skeptický jsem ale k roli České obchodní inspekce jako obecného orgánu pro řešení sporů. Rád se nechám příjemně překvapit, ale v začátcích to bude těžké.
Co konkrétně může České obchodní inspekci znesnadnit realizaci jejích pravomocí?
Řešit spory má již od počátku února, čas na přípravu byl něco málo přes měsíc. Ani nestihnou najmout potřebné množství pracovníků, natož je vyškolit a připravit nějaký informační systém a vnitřní směrnice, na základě kterých bude řešení sporů fungovat. Přínos rád zhodnotím s časovým odstupem, velmi záleží jak se svého úkolu ČOI zhostí.
Myslíte si, že je ve vztahu obchodníka a spotřebitele právo skutečně všemocné? A naopak, co v právní úpravě dnes spotřebitelským organizacím chybí?
Jako spotřebitelská organizace se dlouhodobě potýkáme s tím, že většinu věcí, na které poukazujeme, můžeme ovlivnit spíše mimoprávně. Ano, kampaně, osvěta, články i lobbing dokáží své, ale existují i jiné instituty, které by ochraně spotřebitele pomohly.
Jsme sice oprávněni podávat zdržovací žaloby ve věcech ochrany spotřebitele, ale tento institut není moc praktický. Odhlédnu-li od poměrně těžké formulace žalobních nároků, pokud soud rozhoduje s ročním či dvouletým odstupem, konkrétní obchodní praktika, vůči které žaloba míří, je dávno modifikovaná. Za více než dvacetiletou existenci dTestu jsme zdržovací žalobu použili dvakrát.
Léta se snažíme, aby spotřebitelské organizace mohly být vedlejšími účastníky jak civilních soudních, tak správních sporů. Často podáváme podněty proti konkrétním praktikám podnikatelů, ale protože nejsme účastníkem řízení, nemůžeme doplňovat důkazy, vyvracet nepravdivá tvrzení podnikatelů, se kterými si často dozor neporadí nebo poradit nechce. Řešíme to často tak, že spory vedeme i sami jako osoby a skoro lituji podnikatelů, jejichž zákazníky jsme my zaměstnanci dTestu, chyby jim moc neodpouštíme.
V České republice chybí úprava hromadného vymáhání spotřebitelských práv a z nemožnosti spotřebitelů účinně a hromadně se proti určitým praktikám ohradit řada podnikatelů těží.
V legislativním procesu je i nový zákon o úvěru pro spotřebitele. Jaké novinky má do právního řádu přinést a v čem bude pro spotřebitele přínosný?
Nový zákon o úvěru pro spotřebitele neupravuje pouze tzv. „spotřebitelské úvěry“, ale dopadá i na dosud zvláštním zákonem neregulované hypotéky. Dlouhodobě jsme upozorňovali na to, že pokud si chcete koupit mixér na splátky, v informacích o úvěrovém produktu se skoro ztratíte, kdežto pokud si chcete pořídit nemovitost a zadlužit se prakticky na celý život, banka nemusí sdělit ani roční procentní sazbu nákladů, což je údaj, podle kterého se dají nabídky vzájemně porovnávat.
Velká část zákona má veřejnoprávní charakter a upravuje, kdo vůbec může poskytovat úvěry. Z dnešních několika tisíců subjektů by se to mohlo redukovat na pár stovek, které bude snazší hlídat a zase záleží, jak bude samotný dozor ze strany ČNB celkově pojatý. Za dobu platnosti současného zákona o spotřebitelském úvěru se ČNB oproti ČOI nezdála v dozoru příliš aktivní, měla totiž na starosti „jen“ banky a ne nebankovní poskytovatele. Důležité bude, jak se podaří eliminovat šedý a černý sektor trhu lichvářských půjček. Úpravu nelze považovat za samospásnou a spotřebitele neochrání před ním samotným.
Nedochází v dnešní době již k „hypertrofii“ ochrany spotřebitele? Nezačíná právní úprava, jejíž smyslem má být vyrovnání faktické nerovnosti, až příliš nadržovat spotřebitelům?
To si nemyslím. V dnešní době je informační asymetrie mezi spotřebitelem a profesionálem ve většině oborů přímo propastná. Jak mám jako osoba zcela průměrného rozumu a schopností ho užívat s běžnou péčí a opatrností konkurovat týmům markeťáků, právníků a profesionálních obchodníků, kteří připravují podmínky a vymýšlí kampaně a strategie?
Rozhodně nejsem příznivcem přístupu – spotřebitel může vše a hlavně nesmí myslet. Pro myšlení ale musí dostat nějaký prostor a informace. Práva spotřebitelů bývají drahá, ale mám-li jako spotřebitel jistotu, že mám zastání a systém funguje, povzbudí to moji chuť nakupovat.
Diskuze k článku ()